Za poslední dva měsíce jsem si prošel jakýmsi osobním obrozením v kontextu výše zmíněné otázky. Média jsem vždy považoval za nástroj lidské manipulace a nedělal jsem mezi nimi rozdíly. Bylo mi jasné, že některá jsou věrohodnější, některá více populistická, další zase píší jen o tom, co se jejich vlastníkům zrovna hodí. Obecně jsem však neměl žádný pozitivní názor (když neberu v potaz mé oblíbené technicky a ekonomicky zaměřené kanály). Tento postoj jsem však v posledních dnech značně změnil a byl bych rád, kdyby na mém poučení mohl stavět i někdo další.
Můj předchozí (omezený) pohled
Žil jsem jednoduše v domnění, že jsou všechna média stejná. Skládají se převážně z plátků, které staví svou publicitu okolo negativního zpravodajství. Jinými slovy, píší o smrti, vraždách, tragédiích, korupci, pohromách, o válkách, o možných válkách, někdy dokonce o válkách absurdních. Jejich čtenáři díky tomu většinou počítají s tím nejhorším, jsou naladění na vlně nekonečného vzdoru a plivou jed kudy chodí. Co se týče politicky orientovaných zpráv, lze spatřit alespoň částečnou různorodost. V podstatě jde ale pouze o to, že ten, kdo vlastní a platí dané médium, tomu novináři chtě nechtě slouží.
Věřím, že mnozí z vás vnímají situaci stejně. Vzhledem k tomu, jaký mají média vliv na veřejné mínění, je tento fakt opravdu smutný. Člověk se pak ani nemůže divit radikalizaci a snadné manipulovatelnosti mnohých lidí.
Nicméně je tu dobrá zpráva. Jsou tu alternativy. Lidé, kteří se zajímají, si k nim určitě našli cestu dříve než já. Jenže proč se zajímat o něco, čím jsme zhnuseni , že?! Nedivím se, že alternativní nezávislá média za těmi standardními ve viditelnosti tolik zaostávají. Staňme se proto i my součástí změny.
Co mne přivedlo ke změně
Tento rok jsem se konečně dostal ke druhému dílu Milenia – Dívka, která si hrála s ohněm. Kdo z vás knihu četl, ví, že se motá okolo drsné investigativní novinařiny. Kéž by takový novináři existovali i ve skutečnosti, říkal jsem si. Když jsem knihu dočetl, zahlédl jsem v polici Opuštěnou společnost od Erika Taberyho (šéfredaktora Respektu).
Tuto knihu bych vřele doporučil všem lidem, kterým alespoň trochu záleží na okolním dění. Tím nemyslím hledání viníků všech problémů, aby byla na koho svést vina a mohlo se nadávat, ale na faktech, které formovali a nadále formují naši zem. Kromě ucelení pohledu na naší historii, jsem si začal pozvolna uvědomovat, že opravdu existovali a stále existují novináři, kteří bojují za transparenci a pravdu. To byl tedy první krok na cestě ven z mého skepticismu.
Druhým impulsem bylo Setkání podporovatelů Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, kterého jsem se nedávno účastnil. Toto osobní setkání s redaktory nezávislých deníků mi skutečně otevřelo oči. Vyslechl jsem si příběhy, které se vykreslují okolo jejich investigativní novinařiny, činnosti, kterým se musejí věnovat, chtějí-li získat potřebný materiál a usvědčující důkazy, aby mohli skutečně stavět své články na pravdě. Jak se mnohdy bez dostatečného financování pouštějí do kauz, které dramaticky ovlivňují jejich osobní životy a mnoho dalších konkrétních zážitků. Zkrátka jsem se nestačil divit a hluboce jsem se zastyděl, že to není tak dávno, co jsem je všechny házel do jednoho pytle.
Jaké jsou teda alternativy?
Nebudu zde hlouběji rozebírat, co všechno jsem se dozvěděl o nezávislé žurnalistice v České republice. Toto téma je opravdu obsáhlé a myslím si, že když už někdo ví, jaké informace chce na internetu hledat, tak je jednoduše najde. Představím příklady médií, kterým nyní já osobně věnuji pozornost. Na jednotlivých webech si můžete přečíst, co je jejich cílem a jak ho dosahují.
Deník N – nezávislý deník, který jde do ostrého provozu v den stého výročí vzniku samostatného československého státu (za dva dny). Na Slovensku funguje již déle a těší se tam značné popularitě. Funguje na bázi předplatného a to za cenu 195 Kč měsíčně (163 Kč při ročním předplatném).
Deník Referendum – český nezávislý internetový deník, který začal vycházet už před osmi lety – 30. listopadu 2009. Deník každý den zveřejňuje soubor alespoň pěti komentářů a výběr nejdůležitějších zpráv z domova i zahraničí. Je zdarma, příspěvky na provoz jsou dobrovolné.
Hlídací pes – Věnuje se tématům, která jsou klíčová pro rozvoj svobodné a demokratické společnosti. Produkuje žurnalistiku ve veřejném zájmu. Je rovněž zdarma, příspěvky na provoz jsou dobrovolné.
Věřím, že existuje i řada dalších médií, která by si zasloužila mou pozornost. Momentálně jsou však v mém zorném poli tato 3 výše zmíněná.
Platit za obsah?
Možná vám přijde zvláštní představa, že byste měli platit za zprávy. Jsme přece zvyklí dostávat je zdarma v nepřeberném množství. Sám jsem to vnímal stejně. Jakmile na mě někde vyskočila hláška „zaplať, nebo nečti“, prchal jsem ke konkurenci. Položte si ale prosím následující otázku.
Jaký je rozdíl, mezi mediální zprávou, kterou zaplatilo 5 000 různých lidí, každý po koruně, a zprávou, za kterou dal 5 000 Kč jediný člověk, například Andrej Babiš?
… Dle mého názoru bude ten rozdíl v určitých tématech zcela zásadní. Přemýšlejte o tom. Tato média mohou zásadní měrou přispět k určení správného směru, jakým by se naše země mohla ubírat. Máte-li nějakou vlastní zkušenost, budu rád, když se o ní podělíte v komentářích.
